Svět podle Lény Brauner

Svět podle Lény Brauner

Unexpected Interview s talentovanou výtvarnicí a ilustrátorkou.

Dana Nerudová
KategoriePeople

Maluje, kreslí, ilustruje, ale v současné době je už spíš multižánrovou umělkyní, která svými výtvory ráda zasahuje do veřejného prostoru. Její alegorický vůz v podobě jednorožce letos například dominoval festivalu Prague Pride. Lénina tvorba nese prvky naivity, surrealismu, fantazijních světů a animálna. Možná nevíte, že je vnučkou seriálového majora Zemana Vladimíra Brabce a dlouhá léta byl jejím poznávacím znamením liščí ohon, který si připínala na šaty. Mladá umělkyně jde v životě vlastní cestou a nechává si ji odkrývat po kouskách.

Kdo je Léna Brauner podle člověka, který Vás sleduje na sociálních sítích?

Follower mě vidí asi jako člověka, který stíhá úplně všechno. Inspirativního, všehoschopného.

Kdo je Léna Brauner podle Vaší maminky?

Dcera a matka její vnučky Jasmínky. Klidná, cílevědomá, hodně tvrdohlavá.

Kdo je Léna Brauner podle Vás?

Jak se vidím já? Podobně jako můj fanoušek. Vidím se, že jsem opravdu všehoschopná a cílevědomá. Stejně jako maminka si myslím, že jsem klidná a moje asi nejvyšší vibrace je ta milující.

Jaký máte tvůrčí sen?

Já pracuji hodně intuitivně. Sny mám velmi krátkodobé, takže nemám nic vrcholného, co bych chtěla udělat - nějakou obrovskou stropní malbu nebo něco podobného. Držím se toho, jak plyne život a jaké ke mně chodí výzvy. Na ty odpovídám ano nebo ne. Takže vlastně nemám tvůrčí sen. Ale chci se pořád rozvíjet ve věcech, které dělám.






V čem vidíte zásadní odlišovací prvek, podle kterého člověk spolehlivě pozná vaši práci?

To je dost jednoduché. Mám pocit, že jsem vlastně trošku ohraná. Stále dokola jedu ženský motiv, kde je zjednodušený obličej. A taky je to asi hloubka očí u malovaných víl a dam. To je podle mého spolehlivý prvek.

Co jste ve své tvorbě musela překonat?

Mně osobně se víc líbí temnější věci, ale musela jsem se přizpůsobit tomu, působí příjemněji v interiéru. Pokud něco vyvolává strach, souvisí s tím pocit nepohody. Moje obrazy mají místu dodat atmosféru, takže se snažím jen o pozitivní vibrace.

Co byste poradila svému staršímu já?

Ať je trpělivé a ať má pokoru. Což si myslím, že zrovna moje starší já má.

Co v sobě vnímáte jako prvek opravdové člověčiny?

Animálnost a lásku.

Držím se toho, jak plyne život a jaké ke mně chodí výzvy.

Čeho byste chtěla ve svém životě více?

Možná času. Ale ne, já mám všeho tak akorát. Snažím se být v harmonii, abych byla spokojená s tím, kolik mám času na sebe i na dítě a v podstatě s klidným srdcem můžu říct, že mi nic nechybí.

Jakou podobu nebe máte nejraději?

Tak to je velice sporné, najdu minimálně tři. Tou první je podvečer, druhou pak brzké ráno, kdy člověk není schopen rozeznat, jestli je ráno nebo večer. A miluji jednoznačně noční oblohu. To je pro mne hluboká inspirace.

Co nejraději očicháváte?

Já jsem veliký frňák. Kdybych od třinácti nekouřila, tak jsem asi parfumér. Velice ráda očichávám například čerstvé bylinky i svoje parfémy, kterými si vždycky odděluji jednotlivá životní období. Vždycky, když si kupuji nový, tak volím hodně s rozvahou. A je to vlastně jediná materiální věc, za kterou jsem schopna vydat více z kapsy. Jinak se moc materiálem neobklopuji.

Co byste chtěla, aby o vás lidé věděli a myslíte, že to ještě nevědí?

Mám pocit, že lidé znají jen takovou tu moji světlou stránku. Že se to vždycky všechno motá jen kolem superlativů. Ale za co já se nestydím a co mám hodně ráda, jsou cigarety a sex. Řekla bych, že to jsou dvě věci, které ještě nikdy nikde nezazněly.

Jakou školní svačinu jste měla v dětství nejraději?

Já jsem tak nesnášela školu, že si možná nepamatuji ani svačiny. Ale už na základce jsem se snažila být tak trošku podnikatel. Dělala jsem byznys právě na svačinách. Připravovala jsem je ve větším množství, abych je pak o veliké přestávce prodávala. Byly to svačiny zajímavé pro dětské oko, třeba bílý rohlík se zapečeným sýrem a kečupem. Takové ty triviální věci, které opravdu uspokojily každého. A za tyhle vydělané peníze jsem pak šla na jedno dobré jídlo. V jedenácti letech jsem třeba vyrazila do Savoye a dala si večeři. Takže radši než školní svačiny jsem vždycky měla nesmyslný paradoxní luxus neúměrný mému věku.

Kterou příležitost byste nechala lidstvo oslavovat podobně jak třeba Vánoce nebo nový rok?

Zanedbaný mi připadá třeba slunovrat, vítání jara, léta, podzimu a zimy. To jsou svátky, kdy se překlopí jedno období do druhého. Ano, roční období mi připadají málo oslavovaná.

Jak daleko ve svém životě vidíte ostře?

Já žiji právě teď. A když se zamýšlím nad dlouhodobějšími cíli, snažím se být vždy o jeden sen napřed. To abych neustrnula ve snění na jedné věci, ale šla pořád dopředu. Takže teď je můj sen třeba přestěhovat se někam, kde budu mít ateliér i s bytem. A až bude tohle blízko, tak se budu snažit ho přemyslet na sen ještě větší. Nevidím tedy ostře do budoucnosti. Nechávám se ráda překvapovat.