Ljubica a Janja Prokić

Ljubica a Janja Prokić

Matka s dcerou vyprávějí své fashion stories v nově otevřeném butiku Max&Co.

Dana Nerudová
KategorieFashion

Ljubica a Janja Prokić. Příběh dvojice matky a dcery se začal psát na Balkáně, odkud pochází. Obě jsou dnes úspěšné ženy, které celý svůj svůj život zasvětily módě - Ljubica v minulosti přinesla do České republiky módní značku DKNY a její dcera Janja je jednou z nejvýraznějších českých šperkařek. Jejich unexpected setkání proběhlo v nově otevřeném showroomu Max&Co., který je tak prvním butikem této italské módní značky v České republice...

Janjo, kdo je Ljubica Prokić?

J: Moje máma a ačkoliv je vodnář, je možná ještě tvrdohlavější, než já. Nicméně znám ji jako super veselou, spolehlivou osobu.

Ljubico, kdo je Janja Prokić?

L: Opravdový beran! V první řadě moje dcera, silná osobnost.

Můžete, prosím, shrnout příběh, který stojí za tím, že vy dvě dnes sedíte tady se mnou a už nejste v Srbsku, ale jste v České republice?

L: My jsme se přestěhovali v roce 1993, kdy situace v Srbsku byla na pomezí války. Rozhodli jsme se, že bychom chtěli žít normálně, protože to v Bělehradě v té chvíli nešlo. Rozhodli jsme se, že se někam odstěhujeme. Náš kamarád se odstěhoval do Prahy a psal nám krásné dopisy. Já před tím byla v Praze jako turista. Líbilo se mi tam, a tak jsme si řekli: Proč ne? Nejdřív se přestěhoval manžel a později jsme za ním přijeli i my. Zjistili jsme, že se tady dá žít, že je to krásné město. Našli jsme si prostředí, ve kterém se dalo pracovat. Objevili jsme se v Praze zrovna ve chvíli, kdy se různé oblasti života, třeba právě móda, teprve začínaly rozvíjet. Bylo to sice riskantní, ale podařilo se.

Jak to vidíte Vy, Janjo?

J: Mně bylo tenkrát devět let. Táta odjel pryč a z toho jsem byla smutná. Potom jsem měla radost, že jsme se za ním jeli podívat, potom jsem měla obrovskou radost, že jedeme za tátou na stálo a že spolu budeme zase žít. Nemůžu říct, že bych měla nějaké frustrace z toho, že jsme opustili rodnou zemi. Samozřejmě, že mi chyběli kamarádi a byl to jistým způsobem stres. Na druhou stranu, je to ale věc, za kterou jsem svým rodičům opravdu vděčná. Nemám pocit, že mi v dětství cokoliv chybělo. Ani v Bělehradě. Vnímám jako jejich velikou zásluhu, že mi dali pocit bezpečí. Klobouk dolu.





Byla Vaše životní cesta světem módy jasná od začátku?

J: Když si vzpomenu, už tenkrát v Bělehradě máma šila. Šila samozřejmě věci i pro mě na školní besídky a tak dál. Šila si i věci pro sebe. To vycházelo zaprvé z toho, že jsme neměli moc peněz a pak i z toho, že to, jak někdo vypadá, je v naší rodině vlastně ohromně důležité. Nikdy nesměly být špinavé boty nebo špinavé nehty. To jsou věci, na které já proto koukám i ostatním. Musela jsem být zkrátka vždy upravená a vyžehlená. I když situace nebyla ideální, velmi se hledělo na to, jak vypadáme. Na tom, že rodiče dneska dělají módu, tedy není vůbec nic divného.

Myslíte, že by za Vámi mohl stát stejný úspěch i ve Vaší rodné zemi?

L: Ano, já myslím, že kdyby to tam normálně fungovalo, tak ano. Pravděpodobně bychom se pro podobné podnikání rozhodli i tam.

J: Táta má podnikavý mozek.

A Vy, Janjo? Myslíte, že by Vás podobný úspěch mohl čekat i v Srbsku?

J: Já si svými věcmi nejsem tak jistá, ale možná to podceňuji. Myslím si, že moje věci jsou příliš specifické. Jsou to originály a myslím, že by tam na to lidé asi neměli finance. Také to po žene vyžaduje celkové pochopení mojí tvorby i dalších spojitostí. Myslím si, že tam by toto zákaznice zkrátka nebyly schopné splnit.

Co milujete na Čechách, čeho by se vám v Srbsku nedostalo?

L: V Čechách se mi nejvíce líbí humor. To je něco opravdu fantastického. A tolerance se mi libí. Klid a mentalita, která je trošku jiná, než ta naše.

J: Já jsem vlastně ráda za takový pseudoněmecký řád, který tady oproti Bělehradu panuje. Máma to vystihla dobře s tou tolerancí. Každý si tu může být, jaký chce, uznávat, co chce a nikdo si na něj neukazuje prstem. V Srbsku vám jakoukoliv větší odchylku dají sežrat.

Nejšťastnější vzpomínka na Srbsko?

L: Když se narodila Janja a to, jak jsme žili v tom našem bytečku. Měli jsme doma pořád spoustu přátel, někdo u nás pořád spal. To jsou moc hezké vzpomínky.

J: Já ráda vzpomínám na ty situace, kdy jsme šly s kámoškou ze školy a řešilo se, čí máma co vaří. Podle toho se rozhodlo, u koho se bude jíst. Moje máma dělávala hranolky. Byly to takové ohromně natlusto nakrájené brambory, které jsme si třeba vzaly jen do kapesníku a šly to jíst v dešti do křoví, nebo s tím vylezly na břízu. Pak mám ještě hodně hezké vzpomínky na dědu, který mě bral do vojenského muzea. Jednoznačně nejraději vzpomínám na blízký kontakt s lidmi.

V čem jste jiné než ostatní Srbky?

L: Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela tak, že jsem jiná než ostatní.

J: Taky jsem o tom takto nikdy nepřemýšlela. Když ale vezmu to, co o sobě slýchám, je to hlavně to, že řvu a říkám věci na rovinu. To je možná součástí srbské mentality. Ve srovnání se Srbkami jsem ale naopak drzá málo.

L: To je pravda, my jsme si na ten západní styl komunikace zvykly a líbí se nám to. Je tu více pokory.

Myslíte si, že Česká republika je Vaše finální destinace pro život?

L: Já to neřeším. Neměla jsem plán, že se přestěhuji z Bělehradu, ale něco se stalo a přestěhovali jsme se. Prahu považuji za šťastný výběr toho, kam jsme se odtamtud vydali. Dál uvidíme, co život přinese. Možná se vrátíme, možná ne, neřeším to.

J: Já to mám dost podobně. Já jsem se teda mezi tím ještě odstěhovala do Bretagně, žila jsem částečně v Berlíně a nyní mám pocit, že bych někam opět zmizela. Nevím kam ani proč, ale cítím to tak.

V Čechách se mi nejvíce líbí humor. To je něco opravdu fantastického. A tolerance se mi libí.

Byla Vaše životní cesta světem módy jasná od začátku?

J: Když si vzpomenu, už tenkrát v Bělehradě máma šila. Šila samozřejmě věci i pro mě na školní besídky a tak dál. Šila si i věci pro sebe. To vycházelo zaprvé z toho, že jsme neměli moc peněz a pak i z toho, že to, jak někdo vypadá, je v naší rodině vlastně ohromně důležité. Nikdy nesměly být špinavé boty nebo špinavé nehty. To jsou věci, na které já proto koukám i ostatním. Musela jsem být zkrátka vždy upravená a vyžehlená. I když situace nebyla ideální, velmi se hledělo na to, jak vypadáme. Na tom, že rodiče dneska dělají módu, tedy není vůbec nic divného.

Myslíte, že by za Vámi mohl stát stejný úspěch i ve Vaší rodné zemi?

L: Ano, já myslím, že kdyby to tam normálně fungovalo, tak ano. Pravděpodobně bychom se pro podobné podnikání rozhodli i tam.

J: Táta má podnikavý mozek.

A Vy, Janjo? Myslíte, že by Vás podobný úspěch mohl čekat i v Srbsku?

J: Já si svými věcmi nejsem tak jistá, ale možná to podceňuji. Myslím si, že moje věci jsou příliš specifické. Jsou to originály a myslím, že by tam na to lidé asi neměli finance. Také to po žene vyžaduje celkové pochopení mojí tvorby i dalších spojitostí. Myslím si, že tam by toto zákaznice zkrátka nebyly schopné splnit.

Co milujete na Čechách, čeho by se vám v Srbsku nedostalo?

L: V Čechách se mi nejvíce líbí humor. To je něco opravdu fantastického. A tolerance se mi libí. Klid a mentalita, která je trošku jiná, než ta naše.

J: Já jsem vlastně ráda za takový pseudoněmecký řád, který tady oproti Bělehradu panuje. Máma to vystihla dobře s tou tolerancí. Každý si tu může být, jaký chce, uznávat, co chce a nikdo si na něj neukazuje prstem. V Srbsku vám jakoukoliv větší odchylku dají sežrat.

Nejšťastnější vzpomínka na Srbsko?

L: Když se narodila Janja a to, jak jsme žili v tom našem bytečku. Měli jsme doma pořád spoustu přátel, někdo u nás pořád spal. To jsou moc hezké vzpomínky.

J: Já ráda vzpomínám na ty situace, kdy jsme šly s kámoškou ze školy a řešilo se, čí máma co vaří. Podle toho se rozhodlo, u koho se bude jíst. Moje máma dělávala hranolky. Byly to takové ohromně natlusto nakrájené brambory, které jsme si třeba vzaly jen do kapesníku a šly to jíst v dešti do křoví, nebo s tím vylezly na břízu. Pak mám ještě hodně hezké vzpomínky na dědu, který mě bral do vojenského muzea. Jednoznačně nejraději vzpomínám na blízký kontakt s lidmi.

V čem jste jiné než ostatní Srbky?

L: Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela tak, že jsem jiná než ostatní.

J: Taky jsem o tom takto nikdy nepřemýšlela. Když ale vezmu to, co o sobě slýchám, je to hlavně to, že řvu a říkám věci na rovinu. To je možná součástí srbské mentality. Ve srovnání se Srbkami jsem ale naopak drzá málo.

L: To je pravda, my jsme si na ten západní styl komunikace zvykly a líbí se nám to. Je tu více pokory.

Myslíte si, že Česká republika je Vaše finální destinace pro život?

L: Já to neřeším. Neměla jsem plán, že se přestěhuji z Bělehradu, ale něco se stalo a přestěhovali jsme se. Prahu považuji za šťastný výběr toho, kam jsme se odtamtud vydali. Dál uvidíme, co život přinese. Možná se vrátíme, možná ne, neřeším to.

J: Já to mám dost podobně. Já jsem se teda mezi tím ještě odstěhovala do Bretagně, žila jsem částečně v Berlíně a nyní mám pocit, že bych někam opět zmizela. Nevím kam ani proč, ale cítím to tak.




Ljubico, proč Max&Co.?

L: Dříve, když jsem měla o deset kilo méně (smích), tuhle značku jsem kupovala. Líbil se mi jejich přístup. Ta značka má v podstatě velmi jednoduchý vzkaz. Chtějí, aby se žena cítila dobře a vypadala hezky. Bez komplikovaného přístupu. Na první pohled je znát, co Vám má ta věc dát. Také se mi líbí cenová kategorie. Spousta lidí by chtěla vypadat dobře. Max&Co. nabízí mít za normální peníze kvalitní věci dobrého designu.

Máte nějakou osobu, kterou byste ráda viděla jako tvář, jako ambasadorku této značky?

(Janja ukazuje se smíchem na sebe)

L: Ale ano, asi Janja.

J: Já mám půlku šatníku Max&Co. už z doby, kdy rodiče ještě vůbec netušili, že by snad sami tuhle značku mohli prodávat. Baví mě, že mají kolekce, kde jsou barevné věci, ale zároveň i základní černé šatičky. Mají i věci v uvozovkách beztvaré, které jsou ale pořád ženské. To mi vyhovuje. Já nosím sportovní věci opravdu jen minimálně, dávám přednost eleganci.

Jsou nějaké módní kousky, které sdílíte?

J: Ano, některé ano. Máme i spoustu věcí stejných, akorát v jiné barvě. Máme hodně podobný vkus. Máma nosí sportovní věci na rozdíl ode mě. Já jsem v oblékání konzervativní po otci.

Co pro vás znamená úspěch?

L: Myslím, že je to dar po dobře odvedené práci, po dobře vymyšleném projektu, dobře vybraných lidech.

J: Pro mě je velký úspěch to, že když dělám na nějaké nové kolekci, tak ji nakonec opravdu vyrobím. Dále je to taky odezva od lidí, kterých si vážím já za jejich práci. Nehodnotím to nějakými cenami. Samozřejmě z toho mám vždycky radost, ale není to to, za čím bych šla.

Jaká je ideální zákaznice Max&Co.?

L: Ideální zákaznice není vůbec omezená věkem. Je to žena, která by chtěla vypadat dobře po celý den od rána, kdy odjede do práce, až do večera, kdy má nějakou schůzku s přáteli. Žena, pro kterou je důležité, co si vezme na sebe, a aby to mělo nějakou úroveň. Je to žena, která si nevezme první na co ruka padne, když otevře skříň. Žena, která chce být upravená. To je naše zákaznice.

J: Rozdíl mezi mou tvorbou a touhle módní značkou je v tom, že moje věci jsou velmi nepraktické na nošení a tyhle věci jsou naopak velmi praktické, pohodlné a kombinovatelné. Max&Co. je pro lidi, kteří jsou třeba ve spěchu a nechtějí se pořád hlídat. Já celý den běhám po nějakých schůzkách a vím, že když mám na sobě tyhle šaty, můžu v nich jít na schůzku úplně kýmkoliv. V tom vidím obrovské plus této značky.

Jaká je Vaše vize do budoucna?

Rozvíjet značku Max&Co. na českém trhu. Věřím, že má své publikum a stojí to ji rozvíjet dál. Tomu projektu dost věřím.


Poděkování za skvělý make-up patří značce Estée Lauder a vizážistce Martině Čuboňové.
Credit: Eva Neužilová