Srdce cirkusáka

Srdce cirkusáka

Jiří Kalfař se v módě i životě rád pohybuje tak trochu za hranou.

Renata Galertová
KategorieArt & Design

Ateliér Jiřího Kalfaře najdete jen pár kroků od malebného kostela sv. Vojtěcha na Novém Městě. Mladý designer, kterého Magazín NYLON zařadil mezi 8 nejvýraznějších nastupujících talentů, své kolekce prodává do celého světa. Neunikl pozornosti Vogue.it, Sport’s Illustrated Swimsuit 2016, Fucking Young!, Blank, Harpers Bazaar a mnoha dalších a jeho nezaměnitelné modely koupíte i v londýnském butiku Wolf & Badger. Povídali jsme si nejen o tom, co by na sebe nikdy neoblékl.

Co vás na vaší práci baví nejvíc?
Že jsem sám sobě šéfem. Taky ta kreativita, možnost posouvat se dál. Že se s každou kolekcí naučím něco nového. Baví mě ten proces učení i fakt, že si vlastně sám vytvářím své příležitosti.

Jak vlastně celý proces navrhování vypadá?
Většinou si nejdřív vyberu látky. Podle nich si potom načrtnu, jakým směrem bych se asi chtěl vydat. Ovšem nekreslím celou kolekci, většinou dám dohromady nějaké čtyři či pět kousků, na kterých se přesvědčím, jestli je to ono. Jestli si můžu dovolit zajít ještě dál nebo bych naopak měl ubrat. Idea celé kolekce je už v těch úvodních návrzích, ale i ty se často mění. Pak se trhá, párá. Sem tam něco přidám, někde se ubírají rukávy. No a tenhle základní set se potom v průběhu procesu rozroste o další návrhy. Výsledkem je tak dvacet, dvacet pět kousků.

A jaká je další cesta nové kolekce?
Modely se musí nafotit a připraví se jejich lookbooky. Potom obvykle následují módní přehlídky. Když mám tu možnost, rád vymýšlím jejich choreografii. Baví mě, když je to trochu za hranou. Až tak trochu cirkusové. Já jsem totiž v srdci cirkusák (směje se). Samozřejmě když předvádíme v rámci nějakého fashion weeku, jsme limitovaní časem a také vzhledem pódia. Tam si nemohu dovolit zasázet stromy nebo vytvořit trávník. Když se přehlídka odehrává na jednoduchém pódiu, nejlépe funguje čistá choreografie. Vybírám také hudbu, tím dodám každé kolekci celkovou melodii.





Jak je to s materiály, které používáte?
Látky většinou dovážím z Londýna nebo obecně ze zahraničí. Ač to bude znít divně, v Londýně jsou levnější. Tamní velkosklady navíc vycházejí mladým návrhářům vstříc. Není problém si u nich vybranou látku zarezervovat a mít ji ve skladu uloženou třeba půl roku. To je fakt důležité. Modely se totiž nejdřív po jednom šijí na ukázku. Až když si je zákazníci objednají, vyrábí se z rezervované látky třeba deset dalších kusů. A pokud objednávky nepřijdou, není problém rezervaci zrušit a sklady látku opět uvolní do prodeje.

Stává se vám někdy, že inspirace nepřichází?
Navrhuji jak dámskou, tak pánskou módu. Čtyři kolekce do roka, takže se nestává, že by mě nic nenapadalo. Spíš jde o to, aby se člověk neopakoval. Je to takový oříšek. Mít vlastní rukopis, ale zároveň se neopakovat.

Některé z těch látek byly vyrobeny starými technikami, třeba byly ručně tkané a já je zkombinoval se supermoderními materiály, například hedvábím, které v sobě má železo. To je látka, která je na trhu teprve dva roky.

Máte nějaké oblíbené období, styl nebo něco, co vás inspiruje?
To je složité říct. Protože jsem býval tanečník v divadle, baví mě dobové a teatrální věci. Oslovují mě třeba šedesátá léta, jejich morálka, filozofie. Takže si z nich beru tu volnost a volnomyšlenkářství. Zajímá mě i vážná hudba nebo staří ruští aristokraté, jejich styl. Baví mě také folkové tradice.

Takže všechny tyhle vlivy se potom objeví ve vašich návrzích?
Zrovna jedna z nedávných kolekcí je bohémsko-aristokraticko-cikánská. S folkovými potisky, občas trochu divočejší. Některé z těch látek byly vyrobeny starými technikami, třeba byly ručně tkané a já je zkombinoval se supermoderními materiály, například hedvábím, které v sobě má železo. To je látka, která je na trhu teprve dva roky.

Do kterých zemí se vaše modely prodávají?
Hodně do Japonska, Arábie, Německa, Británie, Švédska, USA, trošku méně do Jihoamerických zemí. Třeba do Kuvajtu občas posílám kousky, o kterých bych nikdy neřekl, že můžou jít zrovna do téhle země. Například oblečení pro pány, které je hodně genderově nevyhraněné. To jsou objednávky, které mě občas překvapí. Ale prodávám v podstatě do celého světa. Já mám totiž dopravu zdarma, takže asi proto u mě hodně nakupují třeba Australané (směje se).


Jakou módu máte nejradši vy sám?
Takovou, která nezabere čas (směje se). Samozřejmě je rozdíl mezi denním a večerním nošením. Na večer mám i já rád, když je to něco „over the top“. Ale přes den nemám moc času. A když člověk dělá v módě a dennodenně řeší látky, materiály a jejich střihy, tak se nakonec nejlépe cítí v pohodlných roztrhaných džínách a bílém triku.

Co byste si na sebe nikdy neoblékl?
Nic, kvůli čemu bylo ublíženo nějakému zvířeti. I svoje modely navrhuji tak, aby nepodporovaly krutost vůči zvířatům. Proto nepoužívám kůži ani kožešiny. Nemyslím si, že v dnešní době lidé potřebují třeba pravé kožichy. Není taková zima, rozhodně ne v Česku. Proto pro mě pravý kožich není symbol luxusu, ale spíš nevzdělanosti.