Zátiší se žehlícím prknem

Zátiší se žehlícím prknem

Výtvarnice Sofie B. Švejdová neztrácí chuť do práce ani se dvěma malými dětmi.

Blanka Neoralová
KategoriePeople

Sofie B. Švejdová je okouzlující, jiskřivá osobnost, ze které vyzařuje temperament do všech stran. Sedíme v příjemné vinohradské kavárně, Sofie si chvílemi povídá se mnou, chvílemi se svojí jedenáctiměsíční Lottou. Když Lotta dostane hlad, nenápadně se zakryje šátkem a dceru nakojí.

Chce se mi napsat, že je jí teprve 27 let, tvoří, vystavuje, vede kurzy malování pro děti, stará se o pětiletého Kvída a malou Lottu. Divím se, jak to může všechno stihnout. Mohla by být vzorem pro všechny maminky, které si stěžují, že s dětmi nic nezvládnou, že je nebaví být doma, že mateřská dovolená je vlastně „otrava“.

„Je to řehole. Strašná dřina zvládnout děti, k tomu malování a kreslení. Mám jednoduchý systém, maluji, když děti spí. Anebo tu kresbu stihnu za hodinu a půl, když spí Lotta ve dne. Musím to mít přesně naplánované. Některé matky se nudí, protože nemají tu další disciplínu místo úklidu. Já tedy taky uklízím, i vařím. Ony možná moc cílí jenom na dítě a kávičky s kamarádkami a jógu… Já místo toho sedím doma a kreslím pohled třeba na hračky na podlaze.“

Posprejuj tramvaj
Podepisuje se Sofie B. Švejdová. A pod tajemným B. se ukrývá její původní jméno Barbora. „Barborka, Baruška bylo ještě fajn. S příchodem do školy přišla Bára a tu jsem nesnášela, to nejsem já. Mám ráda Sofii. Mám teď jména dvě, rodiče nejsou smutní,” vysvětluje.

Energie a nápadů má na rozdávání. Protože je ze čtyř dětí a má je moc ráda, vede pro ně ještě kurzy výtvarné výchovy.

„Dávám dětem volnost, tvoříme spontánně. Za všechno jsou pochválené, každý nápad i tah má pro ně smysl. Umím rozkrýt, k jaké činnosti je to táhne, na co mají talent a pomáhám jim k tomu dojít a užít si to. Jeden náš workshop je práce se spreji. Dostali jsme od Prahy 3 ve Vozovně Žižkov k dispozici tramvaj. Papírovou, ne opravdickou, ale co není, může být. Děti jsou unešené, můžou se naplno ponořit do tvoření. Nic není ohraničené, nic nemá nějakou linku. Vidí svoje dílo, odnášejí si svoji “uměleckou vlnu”, užívají si pocit hrdosti na svůj výtvor.”

Děsím se, co na to maminky?

„Na ty jsem ještě přísnější než na děti. Musí odejít někam na kávu a nepřekážet.”





Vystudovala UMPRUM, na kterou s láskou vzpomíná. „Na fakultě jsme měli volnost, netlačili nás do ničeho, hledali jsme sami, kde je naše místo. Pro mě to bylo tak ojedinělé, mohli jsme tam i přespávat, mít tam zvířata, naše psy. Trošku jsem nestíhala přednášky. Byla jsem tak uchvácena z ateliéru, že jsem je zkrátka často ani nenašla. Až po třech letech jsem pochopila, kam mám chodit. Zkoušky jsem samozřejmě plnila.

Bylo pro vás při studiu něco svazujícího? Henri de Toulouse-Lautrec si například stěžoval, že nemůže používat žlutou. „Ani ne, to až později, s příchodem Jiřího Černického jsem trochu cítila nátlak do konceptuální tvorby, která má u nás dlouhou tradici. Podařilo se mi uhájit svoje abstrakce.“

Obrazy s příběhem
„Uvidím nějaký zajímavý předmět, třeba zvířecí zub na indiánském obleku. Ten se pak stane ústředním motivem a kolem něj jsou další tvary, barvy. V mých obrazech je vždycky nějaký hlavní hrdina.“

Vypráví tyhle příběhy? „Moc ne, jen občas na komentovaných prohlídkách. Nechci divákovi podsouvat svoje myšlenky. Někdy napoví název obrazu.“



Překvapilo mě, že Sofii inspirovaly při tvorbě diplomové práce seriály. Mladá umělkyně a televizní seriály? Jak k nim přišla? „Byl to útěk od diplomové práce. Typická prokrastinace. Nechtělo se mi učit, místo toho jsem sledovala seriály, takové ty severské, tajuplné, zahalené mlhou, zachmuřené. A nakonec mi přinesly spoustu dobré inspirace.”

Sofie je člověk nečekaných situací. „Galeristi ze mě někdy nemívají radost. Jeden z mých objektů byl plastový box naplněný barvami. Stěhoval se, svítilo na něj sluníčko… A vybuchnul. Něco podobného hrozilo kanystru s octovým roztokem. Začal se nafukovat, byl cítit. Nejhoršímu jsme tenkrát v Berlíně zabránili.”

Čemu se věnuje teď? „Maluju obrázky ze života, o věcech, které mne teď obklopují. Lidi baví nacházet na nich důvěrně známé věci, jako třeba sušák na prádlo, rostlinu v květináči. Jsou rádi, že nejsou sami, kdo má vrchovatý koš s prádlem na žehlení, kdo potřebuje zametat, má na podlaze dětské hračky. Tím, že tyhle věci portrétuji, zdokonaluje se mi vidění, všímám si detailů, záhybů na ubruse, nečekaného reliéfu na nábytku. Věci ožívají a já jsem s nimi ve spojení, když Lotta spí a já můžu malovat.“