Omezuje nebo pomáhá?

Omezuje nebo pomáhá?

Facebook je vodní hladina pro narcisty, říká psychiatr Radkin Honzák.

Blanka Neoralová
KategoriePeople

S uznávaným psychiatrem Radkinem Honzákem, který působí v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, v IKEMu a v ambulanci REMEDIS, jsme si povídali skoro dvě hodiny. O životě, o tom, jak se s ním v dnešní složité době vyrovnat se ctí, i o tom, jestli nám všudypřítomný internet nadobro zkazil život nebo naopak vylepšil. Pojďte si k nám přisednout, srdečně zveme!

Sociální sítě mi začínají připadat spíše jako ty pavoučí, se všemi důsledky. Proč jim tak podléháme?
Z mého hlediska jako psychiatra je to nádherné pole pro narcismus. Narcismus nám nakvétá. Víte, co je blbý? Rozrůstají se s ním i hrubosti. Narcista se nemá rád. Miluje svůj sebeobraz a současně ví, že ten obraz je přifouknutý. Sebe nesnese, takže se musí vidět ze zlatými vlásky, a to potom servíruje ven a žádá, aby se ostatní k jeho sebeobrazu chovali tak, jak si přeje. A oni se tak nechovají, protože naše přirozené Andersonovské dítě vidí, že král je nahý. Potkává se s těžkým neporozuměním a pokud je v tom světě přetvářky, konvencí a klišé někdo úplně stejný, s velkou chutí ho sejme.

V dávných dobách se řecký chlapec Narkissos zamiloval do svého obrazu a špatně to s ním dopadlo. Vysvětlíte, jak se narcismus projevuje dnes?
Je to takovéto psychické zranění. Narcismus není tak špatný ve vývojové fázi do pěti let. Dítě je přirozeně narcistické a přirozeně přitahuje pozornost, protože se musí dozvídat intenzivněji než my dospělí, na čem záleží nebo nezáleží. V šesti letech pak má do jisté míry postavený hodnotový systém. Tohle ano, tohle ne, tohle musíš, tohle nesmíš. Zásadním způsobem maturuje mozek, dítě přestává myslet magicky, začíná myslet racionálně.

Také začíná to, co se jmenuje pruning, česky prostřihování. Dítě vidí svět daleko bohatěji. Kdyby tak zůstalo do dospělosti, bude z něj jedině takový ten krásný naivní básník nebo kumštýř, nic praktického. V téhle kategorii jsou např. ti synestici, ti vidí barevně hudbu nebo písmena. A tak přijdou malí trpaslíci s nůžkami a prostříhají nervové spoje. Nastupuje jiný způsob myšlení. Ne že bychom už fantazie neměli, ale je jich méně. Chování začíná být jiným způsobem směrované. Na určitý cíl ven, ne jen na sebe samého.

Narcistovi zůstane jen to zaměření „na mě“ a navíc to jeho já je nedostačivé. Na Facebooku se může prezentovat jak chce, jako Šalamoun, se všemi poklady a rozumy. Může se předvádět a shánět k tomu svoje tzv. přátele. Mezi kterými by v životě neobstál.

Kdo je silnější, emoce, nebo rozum?
Je velká chyba myslet si, jak svobodnou vůlí rozhodujeme o všem. Vědomé práce mozku jsou tak 2 procenta, a to jsme rádi. Zbytek běží v nevědomí. Jedete v autě, šlápnete na brzdu a teprve za půl sekundy si uvědomíte, proč jste na tu brzdu šlapala. Emoce s námi lomcují mnohem víc, než jsme ochotni si uvědomit. Strach a vztek máme 250 milionů let a kůra mozková je tam 3 nebo 5 miliónů let. Já bych měl ve svém společenství vyvažovat emoční a racionální složku své osobnosti. Emoční složka mě žene po sociálním žebříku nahoru, abych to tam mohl mydlit, protože agrese padá shora a já mám dojem, že budu mít lepší prebendy a míň schytávat agrese, když budu tam nahoře.

Sociální síť tenhle obraz umožňuje. Poskytne mi šanci trochu se přifouknout, a reálný život mi ji zase sebere. Je to jeden z důvodů frustrací mladých lidí, kteří neumějí žít skutečný život.



Dva lidé sedí spolu u stolu a každý hledí do svého „chytrého“ telefonu. Není jejich partner přeci jen chytřejší a milejší společník?
Oni už často neumí spolu mluvit. Když jsem řekl v šestnácti dívce, že ji velmi miluji, dala se do strašlivého smíchu a řekla, že to je nejlepší fór, který ode mne slyšela. To nebyl posměch, to byla reakce na to, že jsem byl známý kašpar. Tenkrát jsem se z toho vzpamatovával několik set let. Mladým teď chybí fluence, jakože nám jde konverzace plynule, bystře.

V životě je to tak, že byste mohla být nakrásně myšlenkami třeba na Bali a ten druhý bude mít dojem, že ho čtete, posloucháte naplno. Kdežto když si píšete, má jistotu, že jen čtete to, co vám napsal. Proto máme radši elektronickou komunikaci, protože tu skutečnou nezvládáme.

Na Floridě zjišťovali, kolik si vydělá za hodinu tanečnice u tyče. Ona se tam tak vrtí a návštěvníci jí házejí mince do klobouku. Je tedy placená za svou atraktivitu. Když má ovulaci, vydělává 53 dolarů, a když má své dny, tak jí nepomůže nic a vydělává 27 dolarů. Když si střihne antikoncepci, jede furt stejně. Pochopitelně, že se snažíme působit na druhé pohlaví, protože to je náš smysl života, aby pokračoval. To ale spočívá v té komunikaci. A když budeme komunikovat jen s obrazovkou, moc to k rozmnožování nepřispívá.

Onehdá jsem hledala ve fotobance obrázky ke článku o přátelství. Vypadlo na mě mnoho desítek obrázků, jak si usmívající se lidé navzájem ukazují své mobily nebo každý kouká do svého. Je to tedy normální, běžný život?
Dnes už nemáme dobu postmoderní, ale postfaktickou, kdy už nezáleží na tom, jestli fakta jsou skutečná, nebo vymyšlená. Jestli říkáte pravdu, nebo lež. Sociologové říkají, že složitý systém bylo potřeba nějak zjednodušit. Na platí/neplatí. Má moc/nemá moc. Má pravdu/nemá pravdu. My jsme teď odkázaní na média. A ta sledují pouze prodejnost a nic jiného. Co je prodejné? Tam, kde se překračují pravidla, kde je nějaký skandál, tam kde je něco velkolepého, velkolepá moc nebo velkolepý průser nebo velkolepé zemětřesení. Takový ten zlatý standard žití je absolutně nezajímavý.



Zvláštní úkaz - komentáře pod články. Proč tam téměř vždycky jsou vylité kbelíky zloby a nenávisti? Diskuze začne, jestli miminko má jíst jablko nebo hrušku a skončí u nejhorších nadávek. Vždyť je to i namáhavé, se vším se vypisovat!
Já nevím, jak vy, ale jsou lidi, kteří si povídají s televizí. Už moje babička říkávala televizi, když ji naštvali: „Vy pozitúry!“ Ono to pochází z domnělé bezmoci změnit svoji neutěšenou situaci a šance vytřískat svůj vztek beztrestně...

Jsme zase u amygdaly, našeho plazího mozku. Já ty dvě základní emoce, strach a vztek, mám 250 miliónů let. Ovládat je moc neumíme. Kongruence je, když mi můj pocit z něčeho sedne jako zadek na nočník. Inkongruence je opak. Jakmile narazím na nějakou inkongruenci s mými normami, naštvu se. Já mám svá práva. Slovo „normální“ je sice svaté, ale mluví o mých normách. A já teď dostanu šanci to ventilovat! Já na to mám právo! A on mi bude oponovat! Kdybych mohl, tak mu zakroutím krkem. Ono je úplně jedno, jestli to jsou dvě méně inteligentní ženy nebo dva pitomci.

To už jim tedy stačí, že takhle vybijí svoji agresivitu?
Nestačí, oni s ní musí potom někam dál a tím agresivita ve společnosti narůstá. Jakmile se tohle stane normou, stává se normou diskuze v této rovině a z toho plyne „blbá nálada“ téhle společnosti. Je mnoho lidí, kteří jenom potřebují říct, že vy jste blbá a oni chytří. To je všecko. Aristoteles rozdělil ovoce na jablka, pomeranče a zbytek. My jsme měli jednoho kolegu, který dělil lidstvo na tři skupiny: sebe, blbý a úplně blbý. To je dneska způsob mnoha lidí, kdy se jejich ego stalo mírou věcí. My nemáme závazná pravidla.

Zkuste si představit, kolik by se dneska vybralo na Národní divadlo. Dovedu si představit, že by se schrastilo tak 18 miliónů, koupil by se základní kámen a tím by to zvadlo. Na Star Dance se vybralo 14 milionů na vozíčkáře. Nenechte se mýlit, moc to není. Většinu dali mocní bohatí, aby byli vidět. Tím se dostáváme opět k sociálním sítím. Ony bohužel společnost atomizují, místo aby ji dávaly dohromady. To je ta záludnost, že si všichni ti uživatelé myslí, že jsou bůhvíjak propojení, ale oni jsou každý osamělý. Nejsou sami, jsou osamělí, a to je smutný. To je konec společenství jako smysluplného celku.

Co nějaký optimistický konec?
Pan Špaček promine, přijde host na velmi noblesní recepci a ptá se číšníka: „Prosím vás, já neznám teď ta nová pravidla, dává se mobil nalevo nebo napravo od talíře?“