Budujte si dobré jméno

Na cestu životem potřebujeme chytrou dravost a dobrou pověst, říká kouč Jaroslav Homolka.

Budujte si dobré jméno

13. 12. 2016 Blanka Neoralová Inspirace

Jaroslava Homolku jsem poprvé potkala na setkání jablíčkářů, tedy fanoušků zařízení s logem nakousnutého jablka. Tenkrát jsme velmi usilovně věřili, že nám tyhle věcičky pomohou zorganizovat život. Po jedné z přednášek, na které jsme se seznámili hned s několika aplikacemi, které plánovaly, organizovaly, rozvíjely, ukládaly, a to všechno takřka samy, a my nedýchali nadšením, vystoupil Jaroslav Homolka – osobní sparring partner top manažerů, kouč reprezentantů bojových sportů, motorkář, cestovatel, vedoucí kurzů osobního rozvoje #PREDATORCODE. Drsným hlasem prohlásil: „A vy si myslíte, že vám tohle všechno pomůže? Nepomůže!“ Vytáhl fix a začal na papír malovat mentální mapy a učit nás, jak je používat a být produktivní.

Jak se z trenéra bojových umění stane kouč manažerů?
Já jsem daleko dřív byl kouč, než trenér. A také jsem vyrůstal na sportu, sport mám rád. Přišel jsem na to, že tyhle dvě věci jsou si velmi podobné. Rozvíjet sám sebe je snadné, když musíme překonávat překážky. A sport je úžasná příležitost, kdy překonáváme sami sebe.

Kdo jsou vaši klienti?
Cílová skupina mých aktivit jsou většinou manažeři, majitelé firem, ale i obchodníci, prostě lidi, kteří to, co dělají, chtějí dělat lépe, ale s nějakou hodnotou. Proto se naše kurzy osobního rozvoje jmenují #PREDATORCODE. Je to predátor mezi jinými predátory, ale vždycky říkáme, že musí být kultivovaný. A protože každý predátor má svého predátora, potřebujeme ještě kulturu konání. Není to divoká dravost, ale chytrá dravost.

Jste na své „žáky“ přísný jako na sportovní svěřence?
Spousta lidí říká, že jsem přísný. Jsem spíš důsledný a vidím v tom velký rozdíl. Důslednost jsem v tom, že trvám na tom, na čem jsme se dohodli. Přísnost je, že diktuji někomu něco, co má dělat. To já nedělám. Pracuji partnersky s lidmi, uzavírám dohody, akceptuji všechny změny v těch dohodách, ale pak na nich trvám. A dokud nedosáhneme nějakého výsledku, neměníme tu dohodu.

To je hledání společných cest. Může se to naučit i někdo, kdo má velké sklony k prokrastinaci nebo k mluvení bez činů?
Prokrastinace je krásný novotvar, bysnysově moc hezky uchopený, já tomu říkám “lemplování”. Kdo prokrastinuje, nemá před sebou žádný cíl, který by mu stál za to něco dělat. A taky je možná jenom ve fázi hledání. Což není špatně, jen nemůžeme hledat celý život. Hledejme věci, které za to stojí. Vždycky doporučuju, vypněte všechna upozornění a věnujte se jen tomu jedinému, co děláte. Něco jako čajový obřad. Teď si nalívám čaj, tak nemyslím na nic jiného, než na ten čaj. Ne na to, jak u toho vypadám. Problém prokrastinace je podle mě v tom, že máme kolem sebe příliš mnoho výzev.

Někdy si člověk maluje svoji osobní vizi, ale ve skutečnosti může být o krok, o dva jinde a jenom si tak myslí, že to je ta jeho osobní vize. Je z toho cesta?
Říkávám: „Podívej se na horizont, vztyč si bod a pak se dívej pod nohy a řeš, co je - krok za krokem. Až budeš na horizontu, řeš, co je za ním. Od startu k cíli. Jak řešit, co bude za patnáct, dvacet let? Já to nevím. Ale vím, co chci dělat dneska a vím, co chci do tří měsíců a co bych rád za rok. Když to splním, tak jsem asi na cestě, kam chci jít a když ne, tak odbočím. Svět je jednoduchý. Nemám rád pojem vize. Říkám tomu záměr.

A když se nedaří?
Tak i tento den přejde. Je takové indické přísloví: Ať je den dobrý nebo špatný, zítra to můžu zkusit znova a udělám to.

Co člověku obvykle nejvíc brání, vydolovat ze sebe to nejlepší?
Největší regulátor chování člověka je podle mě strach. A my nerozlišujeme strach a obavu. Takový ten virtuální strach. Nemáme dost odvahy učit se nové věci. Většinou chceme úspěch se starými postupy. To nefunguje. Proces učení je ohrožující. Pokaždé vám ukáže, co neumíte.

Jaké jsou vaše metody, pozitivní motivace nebo i bič?
Ideální je „muset chtít“. Když je tam nějaký závazek, něco, co mě ohrožuje, ale i něco, co se mi nabízí. Dokonce jsem si všimnul, že většina lidí funguje nejlépe s vidinou, že se zbaví nepříjemného. Pokud jsem schopen z té potřebné změny pojmenovat to, čeho se potřebuji zbavit, tedy to nepříjemné, mám vyšší šanci na úspěch. Největší výzva je vždycky překonat sám sebe.

A vydržet...
Ano. Důležité je neklást na sebe až příliš velké požadavky. S kým se srovnáváte, koho máte jako vzor. Když si vezmete člověka, který je o jeden stupeň nad vámi, tak vás to může motivovat. Když si vezmete nějakého “mistra”, tak si na začátku myslíte, že to nikdy nedokážete. Nemáme křídla, nemůžeme lítat. On se tam taky dostal krok za krokem.

Když máte dobré jméno, už je to důkaz, že stojí za to s vámi kooperovat. Když máte špatné jméno, narážíte na problémy.

Co třeba poznání, kdy si člověk řekne: „Aha, takhle bych měl jít dál?“
Tohle si beru z výsledků a úplně nejvíc mi pomohlo setkání s nějakými lidmi. Ono se říká, že když je žák připraven, učitel se vždycky najde. Já měl to štěstí, že v životě jsem potkal učitelů hodně. Nemám rád kazatele, mám rád učitele. Oni mě vždycky o kousek posunuli. I když jsme se třeba po čase rozešli, jsme neustále v kontaktu a hledáme cestu dál.

Hledal jste je záměrně?
Ne, prostě jsem je potkal. Nevím, jak to funguje. Ale jsem přesvědčen, že když se k lidem chováte slušně a korektně, přijdou ti správní. Samozřejmě, najdou se i lidé, kteří to zneužijí. Při mých cestách, toulání na motorkách a podobně, vždycky, i při nejhorších podmínkách, jsem potkal lidi, kteří mi chtěli pomoct. Hluboce si toho vážím a snažím se zas na druhou stranu pomáhat těm, kteří to potřebují.

To je princip „zavěšenýho kafe“, že?
Přesně tak. Na cestách se mi dařilo, že mě předbíhala moje pověst. Dobré jméno se tomu říká. V naší kultuře se to už moc nenosí. Ale třeba ve východní kultuře jméno rodiny je vaše vstupenka do společnosti. Proto všichni její členové musí dělat všechno proto, aby dobré jméno rodiny přečkalo. A tam, když máte dobré jméno, už je to důkaz, že stojí za to s vámi kooperovat. Když máte špatné jméno, narážíte na problémy.

Nemáte chuť někdy takovéto věci vetkávat do školních osnov? Ani naši politici se neřídí „dobrým jménem“ a nejdou příkladem.
Celá naše kultura je postavená na tom, že jméno nemá hodnotu. Přejmenováváme se, dáváme si přezdívky, umělecká jména a nehlásíme se k tradici. Naše kultura je rychlá, dynamická, ekonomiky řízená, takže asi je to normální, s tím se moc neperu. Přesto svoje děti vychovávám tak, aby ctily svoje jméno, nekomolily ho, hlásily se k němu. Jsem v tomhle taková ta stará škola. Ideální by samozřejmě bylo, abychom na vůdčích pozicích měli vzory, ale ze zkušenosti a z literatury vím, že nikdy v historii to tak nebylo. A i někteří svatí naší západní kultury ty svoje úspěchy nedělali úplně tím nejsvětějším způsobem. Přesto se stali svatými. Takže to je asi člověku přirozené.